Jak po mně střílela u Barazdaláše policie

Dosti neuvěřitelná příhoda se mi stala v červenci roku 1965, kdy jsme zorganizovali spolu s dalšími brněnskými zájemci velkou expedici do Jihoslovanského krasu v okrese Rožňava k tehdy nejhlubší Československé propasti Barazdaláši. Bylo to v den, kdy v hloubce 115 m spadl se žebříku zaseknutého ve štěrbině Miloš Krejčí a zůstal ležet na III. horizontu v hloubce 130 m. O jeho vyzvednutí na povrch, které trvalo v důsledku překonávání úžin několik hodin, se heroickým způsobem zasloužili zvláště bratři Jiří a Milan Šlechtovi, oba později zahynuli při průzkumech v Moravském krasu.  Shodou okolností jsem nebyl ten den v podzemí, ale pohybovali jsme se s mojí manželkou (byla to naše první společná a svatební cesta) v táboře kolem jícnu propasti.

Milan a Jiří Šlechtovi v ústí propasti Barazdaláš na Silické planině v Jihoslov. krasu (červenec 1965)

Propast se nachází v křovinatém lese s malými mýtinkami asi tři čtvrtě kilometru od jeho okraje, kam nejdále se může dostat sanitka. Zde také jsme měli zaparkované naše skútry a motocykl. V odpoledních hodinách přišli k propasti ze zvědavosti dva notně opilí policisté. Když zjistili, že v propasti byl úraz, za každou cenu chtěli dolů prý vyšetřovat. Dalo nám to hodně práce a zaměstnalo více osob je od tohoto záměru odrazovat a odvádět od jícnu propasti, ke kterému se stále vraceli.

Když se blížil čas, kdy měla již přijet sanitka, bylo zapotřebí její osádku k propasti dovést. Odebral jsem se proto k okraji lesa, kde jsme měli naše skútry a čekal na sanitku. Po delší době, kdy už jsem též předpokládal, že by mohl být zraněný na povrchu, se z hloubi lesa od návrší s propastí ozvaly hlasy a výkřiky. Domníval jsem se, že to již kamarádi transportují zraněného kolegu k okraji lesa k sanitce. Ta však tu ještě nebyla. Nevím, co mne napadlo dát nějaký signál, zatroubil jsem na skútra a vyšel vstříc hlasům do lesa. Když jsem ušel asi 30 m padlo z lesa několik ran. Hned po první, jak jsem uslyšel v důsledku letu projektilu porostem  svištění a drobný praskot lámaných větviček jsem pochopil oč jde. Přikrčil jsem se a rychle utíkal zpět a zalehl do malé deprese  za cestou.

Asi po pěti výstřelech střílení přestalo, zato se přiblížily opilé hlasy. Teď jsem na sebe nemohl upozorňovat. Vzhledem k tomu, že se již v lese poněkud setmělo a opilci mne mohli považovat v dálce za divočáka, pud sebezáchovy mne velel nevylézat, dokud nepřejdou a budu za nimi. Právě když jsem viděl zpoza keře jejich temné postavy na pěšině šli proti nim dvě postavy záchranářů. Musel jsem čekat až opilci přešli a teprve pak jsem vylezl a rychle doháněl záchranáře.

JH

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*