Když jsme s bratrem jezdívali každou neděli na Říčky do Ochozské jeskyně, nastupovali jsme na tramvajovou linku č. 3 na nástupním ostrůvku na Konečného náměstí. Při čekání jsme se bavili o tom, kam jdeme a co vše bude třeba dělat, a protože to bylo v době, kdy se připravovala akce průzkumu komínů v Zadní kapli, byl tento výraz „Zadní kaple“ dosti frekventovaný. Nic jsme neskrývali a kuli plány.
Bylo to právě v jarních měsících roku 1956 před mojí maturitou, kdy u nás zazvonil jeden náš známý a rodičům sděloval, že na občanském či stranickém uličním výboru se projednává náš případ. Jistou horlivou soudružkou takového echt uvědomělého jména Kostelníková jsme byli označeni jako osoby nábožensky vychovávané a tudíž režimem nežádoucí a navštěvující každou neděli bohoslužby někde v nějaké kapli. Tuto naši náboženskou a protirežimovou aktivitu prý maskujeme špinavými batohy. Proto se navrhovalo, abych jako náboženský živel nebyl připuštěn k maturitě. Našemu známému se to však zavčas podařilo vyvrátit, takže nevznikly obtíže a v tom roce jsem maturoval.
JH