Do podzemí se člověk uchyluje tisíce let, ať útroby země používal jako úkryt či jako místo pro získávání nerostů, vždy si musel v těchto místech, kam denní světlo nedopadá, svítit.
Letošní výstava karbidových lamp pořádaná SHKB mě inspirovala si rozšířit sbírku jeskyňářského či důlního osvětlení (jak kdo chcete) o kousky dávno před elektrolytem, benzínem, olejem či acetylénem. Otevřel jsem starou hornickou literaturu, na internetu dokoupil pár dalších zajímavých kousků knih a vrhnul se do studia lamp vrcholného středověku.
Ač první kahany z pálené hlíny s knotem a lojovou náplní jsou známy již od dob starověkého Egypta. V našich stržích a horách se objevují kahany tohoto typu až od 13. století. Osvětlení spadající do vrcholného středověku reprezentují na našem území převážně kahany miskovitého tvaru z pálené hlíny, povětšinou s výlevkou na knot. Hojně rozšířeným typem, především na Jihlavsku a Kutnohorsku, je kahan s vertikálně usazeným válcovým otvorem takzvaný palčák, jeho rozšíření je však známo i z mnoha jiných evropských hornických lokalit. Palčáky totiž od pouhého miskovitého tvaru umožňovali středověkému havíři pevné držení především při pohybu po žebřících. Umisťovaly se povětšinou na palec levé ruky, odkud jen těžko sklouznuly. Na čelbách umisťovali horníci tyto kahany do vytesaných výklenků, aby mohli při práci odlišovat rudu od hlušiny. Ke svícení bylo použito především zvířecích lojů a jako knot sloužily dužiny rostlin, chorošů či zvířecí šlachy. Velikost a tvar kahanů byl rozličný, neboť co hrnčíř to originál, většinou o průměru od 6 do 10 cm.
Získání originálního palčáku se ukázalo jako dost zapeklitý oříšek, neboť dokonale zachované exempláře jsou pečlivě střeženy a vystavovány muzei napříč republikou a těch pár nabízených po internetu ze soukromých sbírek, zase svojí cenou překračují osobní rozpočet. Musel jsem se spokojit s replikou. No a jak jinak než vlastnoručně vyrobenou od nuly. Při průzkumné činnosti v jeskyni mnohdy člověka napadalo, jak by se daly využít jíly a spraše kopané při prolongačních pracích. Krom toho, že tu a tam někdo uplácá nějakého toho sněhuláka či příšerku, veškeré snahy co s materiálem zde končí. Přitom spraše z pleistocenních dob ledových svým složením velice připomínají keramickou hlínu, kterou středověký hrnčíř mohl používat na své výrobky. Hlavní složkou spraší je křemičitý prach (křemen, živec, slída), jíly a příměsi uhličitanu vápenatého. Toto složení napomáhá, aby vypalovaná hlína změnila svou strukturu a při styku s vodou nedošlo k jejímu opětovnému rozmočení. K tomuto přetvoření dochází při teplotách nad 600 °C což lze dosáhnout v ohništi za použití nemalého množství dřevěného uhlí a dmychadla (či kompresoru). V galerii níže pár fotek z výroby tolik chtěného středověkého kahanu.
Pro účely výroby repliky kahánků nebylo použito spraší z žádné lokality v CHKO či přírodní památky ČR.
Zkrátka a dobře vedle mých karbidových, benzínových, olejových a elektrických svítidel zaujímají čestné místo nově i hliněné kahánky. Ač se jedná pouze o repliky, jsou natolik autentické, že budí větší pozornost než kdejaká karbidka. Zvlášť když hoří na stole [ovšem za použití moderního parafínu a knotu :-), výroba loje by v kuchyni asi neprošla].
