Od severu k jihu až do Pětadvacítky

Sobotní ráno pátého července mě probudil déšť. Bylo mi to celkem jedno, neboť jsem měl v plánu strávit celý víkend v jeskyních. Než jsem nabalil overal, výstroj a jídlo bylo po dešti. Celkem za hezkého počasí jsem si to šinul na parkoviště, tam na mě čekal Pavel M. Společně jsme vyrazili na sever krasu, přesně k základně Ditrich, kde jsme se měli potkat s Pavlem U. (ZO 6-19) a Láďou. Cesta nám utekla rychle. Dobrodružství mohlo začít!

Po prohlídce základny jsme nad mapou jeskynních systémů Pikové a Spirálky podebatovali, kterou částí půjdeme. Letos nebyla žádná zima a ledová chodba byla bez výzdoby. Rozhodli jsme se pro Spirálku.

Stavba mostu u Nové Rasovny
Stavba mostu u Nové Rasovny

Pomalu jsme opouštěli základnu a směřovali k propadání (Nová Rasovna). Při obcházení staveniště nového mohutného mostu jsme s nostalgií zavzpomínali na ten starý „td td td tddd tdd tddddd…“. Po nahlídnutí do suché Nové Rasovny jsme odešli cestou ke Spirálce přes Starou Rasovnu, Wankelův závrt, Pikovou… Stanuli jsme u vchodu do Spirálky. Pavel U. otevřel a z jeskyně se linul krásný studený vzduch. Po nakouknutí pod poklop jsme zjistili, co nás čeká a že zvěsti o dlouhých žebřících nelhaly. Nakonec to nebylo až tak strašné a při pohledech na krásu a rozlehlost podzemí neměl člověk ani čas myslet na kolik příček žebříku cestou dolů ještě šlápne. Užívali jsme si každý krok! Po sestupu na nás čekalo projití spodních pater. Pavel U. nám vždy řekl něco ke každé části jeskyně a my se kochali. Tu a tam jsme přešli přes nějaký traverz, vylezli pár skalek… Klasický pohyb po jeskyni! Při zpáteční cestě nás Pavel U. poslal do Pamětního Dómku. Vchod velmi silně připomínal naši známou Pochvu z Labyrintu Ochozské jeskyně, ovšem tuto úžinu jsem prolezl tam i zpět což o Pochvě říci nemohu. Návrat po žebřících na povrch byl trochu vyčerpávající, ale to jsme se již těšili na další slíbenou lokalitu, která nás dnes ještě čekala.

Vchod do Lopače
Vchod do Lopače

Po návratu na základnu jsme se sbalili, převlékli, překousli svačinu, sedli do auta a vyrazili směr Balcarka. Po příjezdu jsme se na parkovišti začali převlékat zase do jeskyňářského. Převlékání se ovšem trochu protáhlo kvůli jednomu zapomenutému overalu na Ditrichu :-). Po prodloužené přestávce jsme všichni v plné jeskyňářské šli do Lopače. Již z povrchu bylo slyšet hukot Lopačského potoka. Opět nás čekal žebříkový sestup do hlubin! Nevím, zda to bylo absolvování Spirálky, ale ten žebřík byl nekonečný. Po sestupu na dno jsme se ocitli na aktivním toku, který nás stále provázel, až na pasáže kde jsme obcházeli sifony. Pokud jsme zrovna nešli suchou chodbou, byli jsme stále ve vodě nebo traverzovali v meandrech nad ní. I na ten počáteční smrad z vody, kterou obohacuje tamější čistička… jsme si zvykli. Největším překvapením byl rak, který si v této vodě žil spolu s pijavicemi poklidným životem. Pak prý potřebují čistou vodu!? Postupovali jsme pořád dál a dál a neustále nás ohromovali malé i velké vodopády, meandry a hlavně práce jeskyňářů, která se za vším tímto objevováním skrývala. Prošli jsme celou jeskyni až k nejzazší uzavřené hladině jednoho ze sifonů. Třeba v budoucnu povede objevitele této jeskyně dál. Držme jim palce! Cestou zpátky jsme překonávali tytéž plazivky, žebříky, meandry, traverzy, které nás dovedly dovnitř. Žebřík dolů byla makačka, ale člověka nahoru táhlo už jen to pověstné světlo na konci tunelu. Venku bylo horko a každý kdo vylezl na chvilku padl! Únava netrvala dlouho. Ještě jsme nakoukli na okolní krasové jevy, abychom měli obrázek o zdejším podzemí. Zašli jsme ke Starému Lopači, a pak došli k Mlynářovu propadání. Při vysvlékání mokrých overalů nás smočilo pár kapek deště. Bylo něco kolem 14 hodiny a my se pomalu rozloučili se slovy díků a pozváním k nám do Ochozské. Každý se vydal svojí cestou.

Dík Pavle U. za krásný den na severu! Beďa Láďa a Pavel

Ve chvíli loučení zároveň začalo naše putování na jih, na naši domovskou lokalitu. Pavel jel domů a zůstalo na mě a Láďovi, abychom natahali materiál na zítřejší sestup do propastí v Ochozské jeskyni. Z Pod Hádku jsme tedy vyrazili s veškerým vybavením. Ke standartní výstroji přibyl ještě můj plný velký loďák plný horolezeckého vybavení a Láďa neměl v žádném případě prázdné ruce. Batohy s věcmi jsme nechali za spodní bránou Ochozské a s materiálem vyrazili Kamenným žlíbkem nahoru. Otevřel jsem horní vchod a veškerý materiál tu uložili.

Žabka v Nové Ochozské
Žabka v Nové Ochozské

Cestou zpátky jsme si trochu zašli k Hostěnickým ponorům, kde teklo jen málo vody a ztrácela se různě v bahně. Při takto nízkém stavu vody, mě velmi zajímal stav sifonů v Nové Ochozské, a proto jsme se vydali na jejich kontrolu. Cestou Novou Ochozskou bylo pár skapových jezírek. Křížův sifon byl naprosto suchý a průvan naznačoval, že je suchý i Nouachův. Po příchodu k měnu, tomu tak opravdu bylo. Silný průvan chladného vzduchu se hrnul ven a chvílemi byla slyšet meluzína. Ovšem bláto, které jej vyplňovalo, nás odradilo pokračovat. Nechtěli jsme být od bláta, protože jsme tušili, co nás zítra čeká. V tom jsme si všimli, že nejsme v jeskyni sami. Všude kolem nás byli malé žáby nanejvýš tak 0,5cm velké. Patrně je sem spláchla voda jako pulce a zde dokončili svou přeměnu. Otočili jsme se a vyrazili směrem ven. Byl již večer a tak jsme vytáhli spacáky, povečeřeli a usnuli jak špalci.

Jícen Pětadvacítky
Jícen Pětadvacítky

V neděli jsme vstali kolem sedmé, nasnídali se a Pavel se vrátil z domu. Všichni jsme se těšili na sestup do pětadvacítky! Nemělo smysl na cokoli čekat. Vyrazili jsme Kamenným žlíbkem k Hornímu vchodu a hurá dolů. Veškeré vybavení jsme prosoukali všemi úžinami až do Balvanitého dómu a rozvinuli výškový tábor. Láďa, jako nejzkušenější horolezec z nás, uvázal lana a hodil do propasti. Jako první jsem zacvaknul descender a začal jsem se spouštět dolů. Z Balvanitého dómu vypadala pětadvacítka obyčejně, ale po chvíli spouštění jsem spatřil nádherné krápníkové náteky. Postupoval jsem dál, až jsem narazil na staré prorezivělé železné žebříky, do kterých se nám zamotala lana. Před dalším sestupem jsem je musel uvolnit, abych mohl postupovat dále. Přehodil jsem je přes další okraj propasti, za nějž nebylo vidět. Nic mi nebránilo pokračovat! Po chvíli jsem již viděl dno a blížil se k němu. Jakmile jsem ucítil pevnou půdu pod nohama, ihned odepl Descendr a zakřičel „lano volné!“, a odstoupil jsem na stranu, aby na mě nepadalo uvolněné kamení. Náhodou jsem odstoupil do chodby, která byla pokračováním jeskyně k další, tentokrát desetimetrové propasti. Než Pavel a Láďa sestoupili dolů tak jsem pořídil pár fotek a prozkoumal, jak zajistíme další sestup. V desítce byl další železný žebřík, zavěšený na laně. Naše důvěra v něj nebyla příliš velká, když jsme viděli, jak vypadal ten v pětadvacítce. Proto jsme využili hodin, za které vyseli žebříky. Jako sekundární jištění jsme udělali kotvu. Po sestupu jsme prolezli každý kout a chodbičku. Po té, jsme se otočili a lezli vzhůru na povrch.

Náš víkend, který jsme začali na severu krasu, přejeli na jih, slezli propasti Ochozské, byl u konce.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*