Česká speleologická společnost ZO 6-11 Královopolská
Jeskyně v údolí Říčky a další
Byla-li již před námi známa Ochozská jeskyně v délce jeden a tři čtvrtě kilometru, nebyly zato téměř prozkoumány její komíny. V komínech, do nichž jsme se snažili vlézt, nebyly žádné stopy po předchozích průstupech a chyběla jakákoliv dokumentace toho druhu. Tak z komínů v chodbě zvané Hadice jsme pronikli do malé jeskyňky, kterou jsme nazvali Absolonovy síňky.
Příhoda se udála v neděli 1. 11. 1964. Tehdy inženýři Rosicko – Oslavanských dolů Ing. Rada a Ing. Příhoda vypracovávali investiční studii a investiční úkol na zpřístupnění Ochozské jeskyně a potřebovali v rámci této práce sestoupit na dno propasti Pětadvacítky v Labyrintu Ochozské jeskyně.
S naším prázdninovým cestováním do Jihoslovenského krasu je také spojena příhoda, kterou jsme prožili s Vladimírem Vaškem. Bylo to v roce 1957 a sraz účastníků byl u Gombasecké jeskyně a každý dostaň se tam jak chceš. My jsme jeli stopem společně. Modré nákladní auto, které jsme stopli za Brnem sice nejelo přes Břeclav na Bratislavu, nýbrž do Mikulova, ale positivum bylo, že vůbec zastavilo a řidič nás byl ochoten vzít. Naložili jsme se s věcmi a jeli. Už jsme byli skoro v Mikulově, když nás zastavila policejní příhraniční hlídka. Na dotaz kam jedete a naši odpověď, že na Slovensko do jeskyní, hlídka zpozorněla. Bylo také divné, proč cestujeme s kytarou a pixlou karbidu. Občanské průkazy! A teď to začalo. Vláďa ač by občanku měl už mít ji neměl vůbec vystavenou. Argumentoval tím, že nemá k tomu rodný list, ten že má otec a ten je toho času velvyslancem ve Vídni. Následovalo zadržení na policejní stanici a asi tříhodinové nepříjemné čekání, až se vše telefonicky vysvětlí. Pak jsme pokračovali dál vlakem do Břeclavi a dál stopem po jižní trase na Bratislavu, Sereď, Lučenec, Plešivec a za dva dny jsme byli v Gombaseku.
JH
V období vysokoškolského studia jsme spolu v kombinaci se zájmem o speleologii zažili ledasco. Jednou, bylo to právě před zkouškou ze zoologie bezobratlých u doc. Obra na konci druhého ročníku, jsme v neděli 29. 6. 1958 dělali první sestup v Květnické propasti až na její dno. Byli jsme tak zaujati naším cílem, že až jsme se na dně propasti rozhodovali pro dnešní ukončení a návrat zjistili jsme, že se nám to všechno trochu protáhlo a bude problém stihnout poslední osobní vlak do Brna. Samozřejmě, že jsme pak se vším patřičně spěchali, ale stihnout ten vlak se nám již nepodařilo. Zanedlouho sice ještě jel do Brna rychlík, ale tuto verzi jsme jako finančně zbytečně náročnou zamítli. Jít s takovým množstvím lezecké výstroje a výzbroje přes celé město k výpadovce na stop a ještě k tomu v neděli večer jsme rovněž zvážili jako nereálné.
IV V Ochozské jeskyni
První průstup
Když jsme začínali svoje speleologické výzkumy na Říčkách v zimě 1955/56 byla Ochozská jeskyně volně přístupná. Prostřílený vchod byl sice opatřen železnou brankou, ale několik metrů vlevo od ní zel malý otvor, kterým jsme se plazmo dostali do jedné z nejhezčích jeskyní v Moravském krasu. Proplazili jsme se kolem ledových krápníků a po několika metrech stanuli u chodby, v níž právě tehdy protékaly povodňové vody ponorného Hostěnického potoka a vstupní partie jeskyně zcela zatápěly až k hornímu trativodu vlevo za vchodem. Kalný proud vod přetékal přes železnou branku ven do zasněženého Hádeckého údolí. Ještě dnes vidím tu naši tehdejší nedočkavost moci jít do jeskyně dál, tam, odkud přicházel proud hlubokých a nám neznámých ponorných vod. Emanuel Grepl, Vladimír Vašek a já jsme hořeli nedočkavostí. Celý článek Vzpomíná RNDr. Jan Himmel část II.