Vzpomíná RNDr. Jan Himmel část II.

IV V Ochozské jeskyni

První průstup

Když jsme začínali svoje speleologické výzkumy na Říčkách v zimě 1955/56 byla Ochozská jeskyně volně přístupná. Prostřílený vchod byl sice opatřen železnou brankou, ale několik metrů vlevo od ní zel malý otvor, kterým jsme se plazmo dostali do jedné z nejhezčích jeskyní v Moravském krasu. Proplazili jsme se kolem ledových krápníků a po několika metrech stanuli u chodby, v níž právě tehdy protékaly povodňové vody ponorného Hostěnického potoka a vstupní partie jeskyně zcela zatápěly až k hornímu trativodu vlevo za vchodem. Kalný proud vod přetékal přes železnou branku ven do zasněženého Hádeckého údolí. Ještě dnes vidím tu naši tehdejší nedočkavost moci jít do jeskyně dál, tam, odkud přicházel proud hlubokých a nám neznámých ponorných vod. Emanuel Grepl, Vladimír Vašek a já jsme hořeli nedočkavostí.

Tajemství Ochozské jeskyně se nám otevřelo hned další neděli, kdy u vchodu nebylo po vodě již ani stopy. Procházeli jsme chodbou zvanou Hadice, poměrně úzkou, někde i nízkou, klikatou, občas se větvící. Pod nohama nám šramotil štěrk řečiště ponorného toku a my obdivovali bohatost forem tlakové říční eroze na stěnách, projevující se drobnými i většími facetami, korozní rozpouštěcí krasovou činnost na inverzních škrapech, skalní prahy na jeskynním dně i setery nad ním stejně jako obří hrnec vzniklý otáčivým vydíráním skalního dna balvanem kulmské droby ve vodním víru. Uvědomili jsme si, že procházíme dílnou přírody, kde pracovními nástroji byla voda a nekonečně dlouhý čas.

Po 173 metrech však naše kroky jakoby ztichly a jejich hluk zmizel někde v dáli. Prostora se rozevřela a světla našich baterek a jediné karbidky nestačily ukázat její velikost. Stáli jsme na počátku jedné z největších chodeb v Moravském krasu, která je zde občas zleva i zprava jakoby přepažována vlivem meandrujícího podzemního řečiště náplavou a proto nazývána Hlavní dómy. Tato gigantická chodba je 250m dlouhá, místy až 28m široká a vztaženo pod náplavou ke skalnímu podkladu 15–20m vysoká.

Štěrkové a hlinité náplavy při stěnách jsou pokryty krápníkovými útvary bizarních tvarů. Jména jim dala lidská fantazie: Odpočívající beránek, Medůza, Kužel, Říp, Kukuřice, Zkamenělá řeky, Cyril a Metoděj, Plíce, Hradisko. Stropy nejsou z úrovně řečiště dobře vidět, až teprve po výstupu na náplavové galerie jsme spatřili tisíce drobných brček s třpytícími se kapkami na konci, drobných střechýlků, záclonek a sintrových polev, stékajících z nedozírných jeskynních komínů. Největší krápníkové záclona visela na rozcestí Nové a Staré Ochozské chodby. Ještě před válkou byla tato záclona 10m dlouhá. V jednom trativodu či boční kapse v úrovni toku v Hlavních dómech jsme později při našich pracech nalezli kosti jeskynního medvěda, které nejevily známky transportu tokem. Kudy se sem ten medvěd dostal zůstává dodnes nevysvětleno .

Ještě několik metrů do Staré Ochozské ke Smuteční vrbě jsme se tehdy dostali. Je to jeden z nejkrásnějších krápníkových útvarů v této jeskyni, který jak jsme se později při studiu literatury dozvěděli, inspiroval básníka k veršům. Na hladině malého sintrového jezírka u paty Smuteční vrby poskakovali jako před staletími malí bílí jeskynní chvostoskoci. Nikdo z nás tehdy netušil, že jednomu z našich pozdějších kolegů právě tito chvostoskoci z Ochozské jeskyně určí životní dráhu a stane se zoologem, světovým specialistou právě na tuto skupinu drobných jeskynních živočichů.

Karbidka nám již hořela mdlým a čadivým plamenem a baterky nám již dávno dosvítily. Pro tentokráte bylo zapotřebí se vrátit, neboť i poslední večerní autobus z Ochoze do Brna již odjel a před námi byla zpáteční noční cesta ztemnělým údolím Říčky do Líšně.

V Labyrintu Ochozské jeskyně

Plni představ romantického objevování nám zatím neznámého podzemí Ochozské jeskyně jsme za týden opět stanuli tam, kde minule pro nedostatek času bylo třeba zkončit. Z 1750m dlouhé jeskyně jsme znali čtvrtinu, tu, kterou roku 1830 objevil jeden odvážný ochozský občan, když v děrách v údolí Říčky hledal tehdy podle posudku „normálních“ lidí cestu do pekel.

Za Smuteční vrbou a Křtitelnicí přechází chodba Staré Ochozské jeskyně v úzký a nízký 6m dlouhý kanál s bahnem a skapovou vodou zvaný Německý sifon, poprvé odčerpaný německými jeskyňáři v roce 1922. Po jeho prolezení s notným namočením a zašpiněním se nám podařilo vniknout do další části jeskyně zvané Labyrint. Je to vývojově starší patro jeskyně, které kaskádovitě stoupá až ke druhému hornímu vchodu do jeskyně. Chodby se na četných místech větví a opět spojují, přecházejí v jeskynní komíny plné nebezpečných balvanů v místě nejstarších ponorů Hostěnického potoka do jeskyně, s četnými odbočkami uzavřenými hlinitými náplavami na konci. Důkladný průzkum těchto partií Ochozské jeskyně jsme včetně prolongačních výkopů v chodbě Záclonkové a jinde prováděli v dalších několika letech.

Tehdy při prvním našem průstupu jsme prolézali pouze chodbami kudy vedla cesta nejsnáze.V jednom místě jsme nemohli dál. V cestě nám bránila úzká, hladká a nahoru se ztáčející 4m dlouhá jeskynní roura se silným průvanem zvaná Pochva. Neměli jsme tehdy ještě zkušenosti a takovéto dimenze se nám zdály neprůlezné. Měli jsme také strach, že se jí třeba nebudeme umět vrátit. Ale nedalo se nic dělat, žádnou jinou chodbičkou se kritické místo nedalo obejít.

Vzájemně jsme si s Ivanem Veselým pomáhali, abychom úzkým místem prolezli. Nevím jak dlouho nám to tehdy trvalo, ale později, až jsme tímto místem zvaným Pochva prolézali vzhůru již po několikáté, často jsme jen tak z legrace uspořádali mezi sebou závody o její nejrychlejší vylezení. K mé cti budiž řečeno, že můj rekord byl šestnáct vteřin bez jakékoliv pomoci. Přitom ti, kteří šli s námi poprvé, lezli toto místo obyčejně osm až deset minut a byly i případy, že po půl hodině marného snažení tento průlez vzdali. Legrace jsme si užili obzvláště při zpáteční cestě, kdy jme ty, co byli ramenatější, museli úzkým hrdlem sešlapovat.

Toto místo se stalo tak pověstné, že mnohým, kteří tuto jeskyni s námi pouze orientačně navštívili, utkvělo v paměti více, než všechna její krásná krápníková výzdoba.

(Zkontrolujte si vaši jeskyňářsky lezeckou dovednost testem – ZDE)

S Ivanem Veselým, mým spolužákem z gymnázia, jsme tehdy postupovali dál do nám zatím neznámým partií jeskyně. Přelezli jsme propast Sedmičku, prolezli meandry, stanuli v Balvanitém dómu, obdivovali jsme se zimující kolonii netopýrů vrápenců zavěšené na dosah ruky a začali sestupovat do propasti hluboké 25m. Náš lankový žebřík nám však stačil jen do poloviny na šikmý hlinitý svah před dalším kolmým stupněm. Zde v propasti jsme se pak spolu radili jak postupovat dál.

Rozhodli jsme se, že spustíme lano a já oběma rukama se ho přidržujíce jsem opatrně slézal k poslednímu kolmému stupni. O technice bezpečného jeskynního lezení jsme tehdy neměli ani ponětí. Zjistil jsem, že kolmý stupeň, je vysoký 6m a pod ním se nachází dno s balvany. Ke stupni byl přistavený dřevěný žebřík z kulatiny asi z doby dřívějších jeskynních průzkumů. Byl sice pokryt plísní, mnoho důvěry nevzbuzoval , ale při mém prvním zatěžkání nejhořejší příčky vydržel. Zvědavost a přání sestoupit dolů mně nedaly a když jsem o příčku níž na něj přenesl již celou váhu žebřík se prolomil. Seskočil jsem z výšky 4m na dno, kam současně se mnou dopadly zbytky starého žebříku.

Hlavní problém začal teď s návratem . Zkoušel jsem lézt po stěně, ale výš jako 2m se mi vylézt nepodařilo. Seskočil jsem zpět. Zkoušel vyšplhat se po laně, ale to bylo vlhké, zablácené a kluzké a ruka po něm sjížděla. Problém mého návratu jsme tehdy s Ivanem řešili asi hodinu, nebo i déle. Nakonec se to podařilo přece jenom výlezem po stěně se silným přítahem v místě, kde stupy nebo chyty chyběly.

Ale na okamžiky první bezradnosti a samoty na dně neznámé propasti, stejně jako na prvý tísnivý pocit prolézání úzkou Pochvou, kde skála nepříjemně svírá tak, že není možné se ani pootočit či pousnout ruku, nezapomeneme nikdy. Brzy jsme se naučili lezecké překážky efektivně a rychle překonávat. Vzpomínám si, jak jsme si jednou já s Ivanem u horního vchodu do jeskyně dali závod s Emanem Greplem v tom, kdo bude dříve u spodního vchodu z Hádeckého údolí. Zda on během na povrchu nebo my přes jeskyni. Byli jsme tam dříve a vyčkávali jsme ho!

V Nové Ochozské chodbě

Snad nejvíce času z doby našich krasových průzkumů na Říčkách jsme věnovali Nové Ochozské chodbě. Její začátek až po dlouhou plazivku, kterou uzavírala tůňka téměř vždy s vodou znal již objevitel jeskyně. Díky této asi 30m dlouhé části chodby s nízkým profilem se do dalších částí jeskyně dostane jen omezený počet lidí. Chodba se stále více níží, až v posledních partiích před tůňkou je její výška jen asi 30–35cm. Zde podél levého břehu tůňky ve směru proti toku pronikl v roce 1900 prof. J. Procházka s druhy, až mu v dalším postupu cestu vpřed ukončil mělký ale dlouhý Křížův sifon. (přehled objevitelských postupů v celé Ochozské jeskyni souhrně podává kapitola Ochozská jeskyně–historie objevování v hlavním menu).

V Nové Ochozské chodbě průměrně široké 3–4m a vysoké též asi 3m je na stropě a stěnách krásná bílá až žlutorůžově zbarvená krápníková výzdoba nejrůznějších tvarů. Prostě pastva pro objektiv fotoaparátu, který pomůže speleologovi odnést si tuto krásu ze svatyně přírody do pohodlí domova. Také my jsme zde postupovali jen pomalu a fotografovali na černobílé negativy nebo barevné diapositivy z DDR.

Krápníkovou výzdobu této chodby nechrání pouze horší dostupnost, ale též průtoky podzemního potoka od Hostěnických ponorů za vyšších vodních stavů, kdy v málo dimenzovaných trativodech mezi ponory pod Hostěnicemi a údolím Hádecké Říčky nestačí vody odtékat a přelévají se přes tři sifony chodby Sifonové na konci jeskyně do prostoru blíže k vzdálenějšímu propadání II, které za takových stavů začne též vodu pohlcovat a přímo odvádět ke konci Nové Ochozské chodby, kterou pak podzemní tok teče v délce 1km až ke vchodu do jeskyně v Hádeckém údolí.

V chodbě Nové Ochozské je nejobtížnější zábranou pro přístup k nejzazším partiím pod ponory Nouackhův sifon, který vysychá jen málo kdy a jeho voda sahající nad úroveň stropu chodby zabraňuje proudění vzduchu.

V Nové Ochozské chodbě jsme pod Křížovým sifonem pokud to šlo výkopem poněkud snížili řečiště, čímž se docílilo, že za malých průtoků bylo možné v rybářských holínkách po levé straně sifonu po zvýšené náplavě pod nízkým stropem bez namočení toto místo překonat a pracovat za ním například při průzkumu dvou komínů v Zadní kapli ( o tom více v kapitole „Nevšední příhody“).

V roce 1965 po dlouhotrvajícím mrazovém období na začátku roku a pak ještě jednou v listopadu a prosinci 1989, kdy Nouackhův sifon umožnil průstup až na konec jeskyně pod Hostěnickými ponory jsme se pokoušeli vyčistit, odčerpat a překonat třetí koncový sifon v chodbě sifonové, kterým spojuje konec Nové Ochozské chodby se systémem odtokových trativodních cest od Hostěnického propadání I.

Ukázalo se, že třetí sifon chodby Sifonové je velice dlouhý a hlavně hluboký, jeho nejníže dosažené místo bylo již asi o 3m níž než je předpokládaný průběh neznámého trativodu mířícího k údolí Hádecké Říčky. Je to velice nebezpečné místo, z něhož by v případě náhlého provalení výše tekoucí vody do sifonu nebylo pro nedostatek místa dost času na únik. Také z hydrologických měření vyplývá, že tento neznámý trativod je jen malých dimenzí a schopný odvádět průtoky pouze do 20l/sec. Vyšší průtok pak využívá přelivem do jeskyně povodňové řečiště přes celou délku jeskyně.

Jak tato akce probíhala v roce 1965 zachycuje deník:

„Hlavní akce začala v sobotu . Sešli jsme se u koncového sifonu chodby Sifonové ve vzdálenosti 1km od vchodu do jeskyně. Ruční čerpadlo, hadice potřebné délky, pracovní nářadí, vše bylo připraveno. Po celodenním čerpání zůstalo v sifonu jen mokré bahno. Prostory jsou zde malé, takže lze se zde jen těžko obracet.

Dlouho jsme zde však nemohli pracovat. V prostoře mezi druhým a třetím sifonem byl kyslík po celodenní práci již tak vydýchán, že se tu velmi těžko dýchalo. Každý pohyb byl únavný, dech rychlý. Plamen karbidové lampy se chvěl a hrozil zhasnutím. Rozhodli jsme se proto pokračovat v neděli.

Příští den se kyslíkové poměry jen málo zlepšily. Proto jsme u koncového sifonu zůstali jen dva. Vybíral jsem polní lopatkou hlínu v první části sifonu a podával ji ve kbelících dalšímu nahoru. Konečně jsem se dostal po šikmém svahu až ke kolenu sifonu. Nalezl jsem do něj co nejdál a snažil se odhadnout kolik bude zapotřebí vybrat bahna s pískem ze dna sifonu, když celkové rozměry jsou pouze 3×1dm.

Najednou se mi zdálo, že sedimenty na dně sifonu začínají být mokřejší. Plazil jsem se obtížně zpět nohama vzhůru a pozoroval, jak do sifonu začíná z druhé strany z neznámých trativodů vtékat voda. Než jsem dosáhl místa, kde bylo možné se otočit, stálo v sifonu 5–8cm

vody. Rychle jsme opustili chodbu Sifonovou se svými třemi sifony a mířili ven z jeskyně. Po cestě nám již šel vstříc bratr s několika dalšími, kteří hlídali počasí a vodní stav venku. Za nastalého oteplení začalo na ležící sníh pršet a do ponoru si razil cestu stále rostoucí proud vody. Naděje na překonání koncového sifonu vzaly za své. Třetí sifon chodby Sifonové zůstal i tentokráte nepřekonán“.

K novému pokusu došlo až na podzim roku 1989. Tentokráte jsme díky Správě dálkových kabelů, která zajišťovala vybudování vodního zdroje „Výtok Říčky“ pro utajovaný podzemní telekomunikační uzel s důležitostí bezpečnosti státu vykonávali spolu s Fakultou stavební VUT Brno na vodách krasového povodí vodního zdroje měření a sběry vzorků větších rozměrů. Byla zakoupena kalová čerpadla a do celé chodby Nové Ochozské položen skrytě kabelový vodič elektrického proudu, který bylo možné v oblasti chodby U Kužele napojit na kabeláž, položenou již dříve do jeskyně Moravským muzeem pro osvětlení při prohlídkách. Na místě vyhořelé chaty Moravského muzea jsme zakoupili, dovezli a postavili stavební mobilní buňku jako základnu pro práce v jeskyni i okolí. Pro vícedenní pobyt byla od Muzea města Brna zakoupena rekreační chata v chatové osadě v Hostěnicích a propojena povrchovým telefonním vedením přes horní vchod do jeskyně s telefonním vedením v jeskyni a tím i s mobilní chatkou u ní.

Byl pořízen další agregát výroby elektrického proudu jako náhrada za odcizený. Čerpadlo ve třetím sifonu chodby Sifonové bylo napojeno na hadici, která umožňovala odvod vody až za Nouackhův sifon, čímž bylo zabráněno prosakování vyčerpané vody zpátky do sifonu přes sedimentační výplň chodby a neohrožení Nouackhova sifonu čerpanou vodou.

Po vyčerpání Nouackhova sifonu čerpadlem pro urychlení příprav byla zahájena akce, která vyvrcholila právě v den konání velké lidové manifestace na Letenské pláni v Praze. První den čerpání zahájili kamarádi Bohuslav Knötig, Ondřej Kozák a Leo Galoda v chodbě Sifonové a já venku u agregátu. Čerpání šlo perfektně. Kamarádi v jeskyni však chtěli také vědět co se děje venku v Praze. Obzvláště jeden z nich měl zájem vědět dopodrobna jak se vyvíjí politická situace v Praze. Říkal:“ abych věděl jak mám v pondělí ráno mluvit na stranické schůzi“. A já jim pouštěl přes transistorové radio a telefon vstupy z Letné tak jak je náš rozhlas dával. Pro mne to byl dvojnásob radostný den: kamarádi čerpají bez problémů a vše tam klape a jako bonus naděje, že už to tady skončí a stranickost nebude měřítkem pro výši platu a odměn ( později se mi komunisti písemně omluvili) a bude svoboda.

Čerpání v chodbě Sifonové bylo ukončeno okolo třetí hodiny v noci a osádka se odebrala k noclehu. Ráno když přijel Slávek Veselý nastoupili jsme my dva s cílem přemístit čerpadlo dál k vodě do míst, které zatím nikdo neznal než jen naši předchůdci ve směně. Prostora na známém konci třetího sifonu měla být podle jejich slov již vyčerpaná a bez vody, což se zatím nikdy nepodařilo a dovolilo to nahlédnout o 3m dál horizontlně a vpřed. Když jsme se Slávkem přišli na místo čekalo nás nemilé překvapení. Na dně sifonu, které jsem už znal z dřívějška stála opět asi do výše 0,8m voda, tak jak se to stalo už i dříve po čerpání. K zatopení došlo v mezičase asi šesti hodin, kdy došlo ke střídání směn a k odstávce čerpací činnosti v době bez dozoru čerpadel. Nabyli jsme přesvědčení, že tato nízká úroveň je už výrazně dotována přes sedimenty vodou z odtokového trativodu, který by měl ležet asi o 3m výše a další opětovné čerpání zbytečné a pobyt na dně sifonu v nejzazším místě zřejmě i nebezpečný. Práce jsme znechuceně ukončili ( více v HIMMEL J. (2010): Hydrografie toků jižní části Moravského krasu. Sborník Seleofórum 29/2010:118–123 ČSS,Praha a i jinde).
Jan Himmel a Ivan Veselý u Hroznu /1956-foto I.Veselý) Luděk Dráb pod Baldachýnem (1965)
František Vondráček za Nouackhovým sifonem (1956)

V Hledání cest staré Punkvy

Mimo naši domovskou krasovou lokalitu na Říčkách lákal nás kras také jinde. Není ani možné zde na tomto fóru vše vyjmenovávat natož i více popisovat kam všude se náš zájem vrtl. Jednou z takových lokalit a jeskynních problémů bylo hledání cest staré Punkvy.

Svoji pozornost jsme soustředili do oblasti Koňského spádu severně od Macochy. Název tohoto největšího meandru v Pustém žlebu vznikl podle dávného neštěstí – zřícení koňského povozu ze skal, které zde dosahují výšky přes sto metrů. A právě zde, mezi rozervanými skalami a pod vysokými skalními stěnami je podle slov prof.dr. K. Absolona „pravé eldorádo pro jeskynní badatele“.

Po důkladném seznámení se s jeskyněmi Koňského spádu a s historií jejich průzkumů jsme se rozhodli započít průzkumné práce v jeskyni U Šípku, nazvané podle mohutného šípkového keře, rostoucího přímo ve vchodu do jeskyně. Jeskyně nebyla velká, byla jen 11m dlouhá s několika komínky. Její vchod se nachází asi 55m nad údolím na úpatí vysoké skalní stěny.

Když jsme zde 18.října 1959 s E.Greplem a F.Řitičkou zahájili práce předpokládali jsme,že se bude jednat o horní patro paleotoku Punkvy. Jeskyně U šípku se nalézá jen několik desítek metrů od jeskyně Řečiště, kde 25m pod námi byly F. Musilem a jeho druhy nalezeny dómy s největším, tehdy známým, krápníkovým sloupem v Moravském krasu a chodby zcela zaplněné říčními štěrky a písky. Odtud byl také k naší jeskyni po škrapech a skalních výstupcích v příkré stráni jediný přístup.

Asi 40m nad námi se nacházela jeskyně Jalového, nazvaná podle inženýra provádějícího zde po válce na základě geofyzikálního měření ověřovací otvírkové práce.

Pro malé rozměry jeskyně jsme používali k vytahování nakopaného materiálu speciálních saní tažených lanem, které zhotovil náš člen Jan Hovorka. Na konci jeskyně pokračovala vlevo dolů chodbička přecházející v nánosový sifon v jehož píscích určili RNDr. R. Burkhardt a nezávisle i náš amatérský mineralog Jan Hovorka minerály z povodí Bílé vody, což by mohlo ukazovat na již spojené vody obou zdrojnic Punkvy.

Ve vzdálenosti 18m se nám po prokopání nejnižšího místa objevila náhle volná dutina 2,5m dlouhá a 1,5m vysoká. S novou chutí a elánem jsme pokračovali v otvírkách pracech. Po 21m jsme však zjistili, že skalní strop uhýbá nahoru a všude před námi, na stranách i pod námi jsou mohutné vrstvy písku, Ocitli jsme se v dómu vyplněného pískem. Vznikla otázka jak hluboko jsme v píscích zahrabaní. Specielně zhotovenou polokruhovou vrtnou sondou se zasouvacím držadlem jsme zjistili, že také nad našimi hlavami je vrstva písku minimálně 4,5m mocná, tak vysoko jsme se dostali s naší sondou.

Bez řádné výdřevy se zde dál nedalo v otvírkových pracích pokračovat, avšak příroda ukázala svoji zlomyslnost, když pro malý profil v přístupové chodbičce znemožnila dostat dozadu materiál potřebné délky. Práce na lokalitě U šípku jsme tehdy ukončili. Měli jsme ještě v živé paměti nečekané sesuvy písčitých stěn sondy pouze 1,5m hluboké v chodbě Zkamenělé řeky v Ochozské jeskyni. Také jsme měli zato, že problém jeskynních systémů ve vyšších úrovních bude možné řešit z jeskyně Amatérské objevené 18.1.1969 ze Simonova závrtu severně od Ostrova Plánivskou skupinou Speleologického klubu v Brně a jejíž jedna větev se bifurkaci od chodby vedoucí přímo k Macoše odděluje a velice se přibližuje k Pustému žlebu právě v oblasti Koňského spádu.

Ani jsme netušili, jak blízko jsme sami mohli stát spolu s panem Němcem ze Suchdola objeviteli tohoto největšího jeskynního systému Punkvy. V době našich prací v jeskyni u Šípku jsem navštívil pana Němce řečeného oprávněně „Vrahoun“ v jeho jeskyni U javora při patě Koňského spádu v úrovni dna žlebu. Ukázal mi krátkou jeskyni v níž pomalu kopal a sám. Vzhledem k jeho pokročilému stáří to bylo až neuvěřitelné, jak žil pro svůj objevitelský sen. Objevu Amatérské jeskyně se myslím už nedožil.

Po zaměření Amatérské jeskyně se ukázalo, že do její větve přibližující se ke Koňskému spádu míří z těchto míst žlebu puklinovitá přípojka, která je pokračováním shora zmíněné Němcovy jeskyně U javora. Toho bylo pak využito Geografickým ústavem ČSAV, který Amatérskou jeskyni po tragických událostech na počátku jejího objevování převzal k proražení snazšího vstupu do ní. Stačilo nám možná jen nabídnout panu Němcovi pomoc a společně pracovat dál. Kdo ví? Panu Němcovi tam již nechybělo mnoho, odhaduji nanejvýš 15–20m, možná méně.

V Amatérské jeskyni se pak nedaleko nachází větší prostorný dóm, kde byla po jistou dobu provozována speleoterapeutická léčba nemocí dýchacích cest. Výše ve svahu nad dómem se nachází menší prostora plná nejkrásnější krápníkové výzdoby z celé jeskyně zvaná Honzovo království, kde jsem dříve před spojením s Pustým žlebem štolou po asi pětikilometrovém průstupu od Simonova závrtu s těžkou fotografickou výstrojí pořídil první snímky. Na jednom z přiložených snímků stojí za karbidkou moje holínky. Přede mnou se rozkládalo dno síně zcela vyplněné stalagmitickými formami sintrů. Zde jsem se v ústě k neposkvrněnosti bělostných sintrových jezírek na dně síně vyzul a dál se pohyboval opatrně a pouze v ponožkách. Po letech jsem zjistil, že tak nečinili ostatní další návštěvníci. Pojmenování této síně však nemá se mnou nic společného. Je pojmenována po kolegovi ze studií dr. Janu Píšem, který sem přišel myslím jako první a okouzlen krásou prostředí která snad nemá v Moravském krasu obdoby, dlouho nechtěl odtud vylézt.

Náhodně jsme se přichomejtli k objevu nových jeskyní souvisejícími se starými cestami ponorného Sloupského potoka jedné ze zdrojnic Punkvy. Bylo to zjara roku 1961, kdy jsem udělal poslední zkoušky před promocemi a na pozvání pana Oty Ondrouška jsem se zúčastnil na otvírkových pracích v šachtě za hřebenáči Evropou a Indií ve svahu nad Sloupským potokem nedaleko jeho ponorů pod Sloupem. Nebylo to však poprvé, kdy jako mladý hoch jsem sbíral zkušenosti i jinde v Moravském krasu. Již před pěti lety jsem „pomohl“ panu Ondrouškovi při výkopech v jeskyňce v propadání V jedlích.

Tentokráte šlo o výrazné průvanové místo situované však v dosti nebezpečné oblasti mezi labilní sutí velkých rozměrů, kde pan Ota Ondroušek s panem Kachlířem pracovali na otvírce ventaroly, která prozrazovala výdech z větších jeskynních prostor. Při otvírce tohoto místa se záhy objevilo ústí malé horizontální chodbičky, která vedla po několika metrech ke stropu vysokého dómu.

Mojím úkolem pak bylo tuto chodbičku zaměřit, což jsem provedl. Dál jsme pokračovat ten den nemohli, protože nebyl k disposici žebřík pro sestup. Pokračování bylo domluveno na příští neděli.

Za týden jsem vzal sebou na výpomoc dva kamarády z VŠ také jeskyňáře. Jeden byl právě „upečený“ absolvent oboru geologie Janků, druhý, se kterým jsme už něco spolu lezli v krasu, byl absolvent chemie J.Havel. Daly se čekat možné lezecké problémy a na to jsem nechtěl být sám. Vzali jsme sebou lana a nevím zda též i lankový žebřík, nebo jej přinesl pan Ondroušek.

Sestoupil jsem do dómu první nebo druhý s kolegou Janků, pak sestoupili Richard Šikula zvaný „Macarát“ se silnými dioptrickými brýlemi a po něm pan Ondroušek, Havel nás jistil. Sestup po lankovém žebříku nebyl dlouhý, asi 15m. Kolem nás byly samé horizontální prostory. Nejvíce jsem obdivoval chodbu, kterou si vody prorazily jako zkratku mimo vápenec přes kulmskou drobu. Pěkné byly korozní a erozní modelace s četnými kulisami s perforacemi. Nejpěknější zkrasovění vápence jsem však uviděl v jednom z komínů asi 3m širokém, kde ze stěn vystupovaly vodami vymodelované velice úzké ale až téměř ke středu komínu sahající metr široké skalní kulisy a to ze všech stran celého obvodu komínu. Lituji, že se mi je tehdy nepodařilo vyfotografovat ( více informací o objevu od autora v denním tisku Práce 15.5., Rovnost 21.5.1961 a Jihomoravský kraj, časopis národních výborů II, 1961). Do těchto právě objevených prostor jsem se už pak později nedostal. Hlavním důvodem byla okolnost, že v důsledku zemětřesení, které postihlo Moravský kras začátkem prvního listopadu roku 1964 se vstupní šachta zařítila a nikdo ji v labilním suťovišti již nebyl ochoten obnovovat.

„Pokud není uvedeno jinak, je autorem snímků autor textu.“