Vlakostopem z propasti na ročníkovou zkoušku

V období vysokoškolského studia jsme spolu v kombinaci se zájmem o speleologii zažili ledasco. Jednou, bylo to  právě před zkouškou ze zoologie bezobratlých u doc. Obra na konci druhého ročníku, jsme v neděli 29. 6. 1958 dělali první sestup v Květnické propasti až na její dno. Byli jsme tak zaujati  naším cílem, že až jsme se na dně propasti rozhodovali pro dnešní ukončení a návrat zjistili jsme, že se nám to všechno trochu protáhlo a bude problém stihnout poslední osobní vlak do Brna. Samozřejmě, že jsme pak se vším patřičně spěchali, ale stihnout ten vlak se nám již nepodařilo. Zanedlouho sice ještě jel do Brna rychlík, ale tuto verzi jsme jako finančně zbytečně náročnou zamítli. Jít s takovým množstvím lezecké výstroje a výzbroje přes celé město k výpadovce na stop a ještě k tomu v neděli večer jsme rovněž zvážili jako nereálné.

Někdo z nás se šel informovat, zda ten pohyb s nákladními vagony neznamená, že pojede do Brna vlak nákladní. Když jsme vysvětlili, co jsme zač a čím jsme se zdrželi a že zítra máme někteří ještě ve škole zkoušku smilovali se nad námi a slíbili, že nás vezmou do služebního vozu. Z Tišnova vyjede v jednu hodinu po půlnoci. Vlak s malým zpožděním opravdu v tu dobu vyjel, jenže v Kuřimi o kousek blíže k Brnu vlak zastavili a stáli jsme tam asi dvě hodiny. Již za úplného světla něco málo před pátou hodinou vlak projížděl Obřany, tam nám přibrzdil a my vyskákali se všemi věcmi ven. V šest hodin jsem byl doma na Nerudově ulici.

Nevyspalý a utahaný po náročné akci jsem se rozhodl  zalehnout a nechat se probudit za dvě hodiny.

Po probuzení jsem věděl, že musím vše stihnout dopoledne, protože odpoledne odjíždím do Jeseníku do dětského letního tábora jako oddílový vedoucí, všichni už odjeli včera. Ale pozor, hlava je dutá, moc jsem se nevyspal a připadám si jako po kocovině. Ale na zkoušku dnes dopoledne musím za každou cenu!

Sedl jsem si tedy na dvě hodiny k učebnici a mým poznámkám a zvolna listoval a očima přečítal a snažil se navodit myšlení v duchu tematu zkoušky. Pak za čtvrt hodiny jsem byl na fakultě na Kotlářské ulici (naštěstí za dvěma rohy), kde jsem zastihl právě odcházejícího pana docenta k obědu. To jsem ztrnul a pohlédl skutečnosti přímo do tváře: vše je marné,co teď? Měl jsem však veliké štěstí a mnohokráte i později jsem v duchu děkoval, že pan docent byl tak benevolentní, obrátil se, sundal zase plášť a začal mne zkoušet. Další štěstí jsem však už neměl, dostal jsem mimo jiné jeho oblíbenou skupinu Pisivky (knižní škůdce), toto téma mne moc neoslovovalo. Já jsem však jako budoucí hydrobiolog tíhl více ke korýšům, ale co se dalo dělat!  Nakonec to celkem dobře dopadlo, dostal jsem velmi dobrý, datum zápisu v indexu den po sestupu do Květnické propasti  tedy 30. 6. 1958.

Odpoledne jsem vzal náš největší ruksak, do něho nabalil rozložený zvětšovací přístroj, misky, vývojku, ustalovač, pinsety, fotopapíry, fotoaparát,vyvíjecí tank a nějaké oblečení, do ruky kytaru a hajdy na vlak směr Jeseník a Zlaté hory.  A také zlaté studijní doby!

A ještě jeden vlakostop! To jsme tak šli jednou s kamarádem Ivanem Veselým půlnočním Arnoštovým údolím z jeskynní akce do Blanska čekat na nějaký spíše už brzce ranní vlak do Brna. Měli jsme toho dnes už oba „plné kecky“ , když tak míjíme pracovní dvůr ČKD a na něm stojí roztopená parní lokomotiva. Že by chtěla jet do Blanska?  Ale to už na mne Ivan nadějně  mává od lokomotivy, že je to tak!  A tak jsme záhy jeli pěkně v teple v kabině vlakvedoucího a pozorovali jak se přikládá do kotle. Budiž pochváleno období páry!

JH

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*