Když jsme v červenci 1965 po čtrnáctidenní expedici do tehdy nejhlubší propasti Československa Barazdaláše na Silické planině v Jihoslovanském krasu balili expediční materiál, oznámil mi Jan Holécy, náš člen a střelmistr odpovědný na expedici za traviny, že mu chybí několik palníků DEP a asi 2,5 kg trhaviny Danubitu. To byl velký problém, protože tato výzbroj podléhala velice přísné evidenci ve spotřebě i skladování. Vzhledem k tomu, že velká část účastníků i z jiných organizací, kteří se na expedici podíleli již odjela, nemělo smysl nyní dělat nějaké prohlídky. Co s tím uděláme jsme si nedovedli představit. Vykázat ztrátu jako spotřebovaný materiál na akci nebylo možné, protože se dalo předpokládat, že někdo s tím může někde vylézt a bude přistižen. Nezbývalo než věřit, že trhaviny použijí někde jeskyňáři pro dobrou věc v tichosti a v podzemí, jak se tak i často stávalo a vše zatím necháme. S napětím jsem doma očekával, zda třeba nedojde někde k úrazu.
Do této atmosféry najednou asi za týden zazvonil u mne těsně před obědem telefon a ozvala se policie. Tehdy se jmenovala Sbor národní bezpečnosti (SNB). Hlas na druhém konci drátu oznamoval: „Tady SNB Jedovnice. Byl jste vedoucím expedice na Barazdaláš?“ „Ano“ říkám a trnu co teď bude. Hlas pokračoval: „Chybí vám střelivo?“ „Ano“ odpovídám a už vidím tu blížící se pohromu. Vždyť černá manipulace s trhavinami mohla být pro režim vážné nebezpečí a za to byly těžké tresty. Hlas v telefonu pokračoval: „Tak sem přijeďte, našli jsme ty trhaviny“.
Rychle jsem se naobědval, sedl na skútr a jel do Jedovnic. Hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky o dalším vývoji situace. Sám jsem absolvoval již dříve se studenty FAST VUT střelmistrovský kurs a vím jaký důraz byl kladen na bezpečnost práce s trhavinami.
K mému překvapení však vše dobře dopadlo. V Jedovnicích na SNB mne celkem přátelsky přivítali (asi proto, že byli rádi, že se toho materiálu rychle zbaví, ani ho neměli kde podle předpisů skladovat), dali mi papír, kde jsem potvrdil převzetí střeliva a popřáli pěknou cestu.
Co teď? Na takovou alternativu jsem nebyl, připraven. Ač nerad,budu muset roznětky i trhavinu přepravovat společně: roznětky ve sportovním pytli přivázaném na háčku vpředu na řidítkách, trhavinu v baťůžku na zádech. Avšak vše se nakonec v dobré obrátilo.
JH