Vzpomíná RNDr. Jan Himmel část I.

Než jsme začali

Jako studenti gymnázia jsme s bratrem a s rodiči navštěvovali turistické přírodovědné exkurze vedené prof. RNDr Bruno Valouškem. Na těchto cestách jsme se poprvé seznámili trochu více s botanickými, zoologickými a geologickými zajímavostmi brněnského okolí a jižní Moravy, jako je panonská step u Pouzdřan, vrása Pavlovských kopců, pohřbené půdní horizonty v Khonově cihelně na Starém Brně nebo rozlehlá jeskyně Býčí skála. Profesor Valoušek byl vynikající přírodovědný polyhistor a dovedl o všem zajímavě a nadšeně vyprávět. Rozhodně mne inspiroval pro přírodní vědy.

prof. RNDr. Bruno Valoušek
prof. RNDr. Bruno Valouššek
prof.dr. Bruna Valoušek pøi sbìru z jihomoravské periodické jarní tùòì u Podivína 1963
Prof. Valoušek odebírá vzorky fauny z jihomarvských periodických tůní u Strachotína (1962)

V tu dobu konal také v Brně pro veřejnost zajímavé přednášky s kolorovanými diapositivy prof. PhDr. Karel Absolon. Chodili jsme na ně se spolužáky ze školy a s kamarády do Uměleckoprůmyslového musea na Husové ulici pod Špilberkem. Sál byl vždy plný k prasknutí, proto jsme hleděli přijít brzy a posadit se na balkon do první řady, odkud byl dobrý výhled.

Pan profesor nepřednášel jen o výzkumech v Moravském krasu, které mimo jiné vedly k turistickému zpřístupnění dna propasti Macochy a přilehlých Punkevních jeskyní suchými i vodními chodbami. Jedna z jeho přednášek se jak si vzpomínám jmenovala „Za Thermosbaenou mirabilis na Sahaře“ a pojednávala o temnostní fauně podzemních vod Sahary.

Po přednáškách o krasu ještě někdy vyzval pana Otu Ondrouška, brněnského amatérského speleologa k nějaké asistenci. Všechny přednášky prof. Absolona byly velice podmanivé.

Stálé zájemce osobně zval vždy na podzim na nový přednáškový cyklus. Zde na přednáškách prof. Absolona se zrodilo naše rozhodnutí divoké nepřístupné podzemí Moravského krasu osobně prozkoumat.

Samozřejmě, že více než věda nás kluky gymnazisty lákala romantika dobrodružství jeskynních průstupů. Když jsem poprvé doma koncem roku 1955 v maturitním roce oznámil záměr jít s kamarády do jeskyní na Říčkách nechtěli o tom rodiče ani slyšet. K důvodům „jak je to nebezpečné“ a že „musím nejdříve odmaturovat“ byl přizván ještě rodinný známý z domu kde jsme bydleli, aby mi jako právník svou výřečností ještě více zdůraznil abych takovéto rozhodnutí zatím odložil. Mé rozhodnutí však nic nezvrátilo! Na podzim roku 1955 jsem zahájil s kamarády Ivanem Veselým a Vladimírem Vaškem fysickou návštěvu nezpřístupněných jeskyní prvním průstupem jeskyně Ochozské a Netopýrky v údolí Říčky v jižní části Moravského krasu (viz v dalším) a této oblasti jsem zůstal věrný pak i nadále.

Po prvních akcích v terénu jsme s bratrem osobně navštívili profesora Absolona v jeho bytě na Všetečkově ulici č. 31, abychom se dozvěděli něco více než nám mohl poskytnout starý Körberův průvodce Moravským krasem, který jsme si za jednu korunu koupili v antikvariátě na České.

prof. dr. K. Absolon
prof. dr. K. Absolon
Paní V. Absolonová v pracovnì prof Absolona v bytì na Všetièkové ulici v Brnì Foto: Jan Himmel (JH)
paní Valerie Absolonová v pracovně, muž na obrázku s čelistí v ruce je MUDr J. Wankel – děd prof. Absolona „pracovna pana profesora Absolona, pracovní stůl a roh místnosti“

Koncem prvního ročníku v květnu 1957 jsme spolu se studijním kolegou Josefem Ruskem navštívili profesora Absolona v jeho přízemním bytě v rodinném domku na Všetičkově ulici v Brně opět. Profesor Absolon nás pozorně přijal, ukázal nám svoji pracovnu i rozsáhlou knihovnu a každého z nás obdaroval několika separáty. Já jsem dostal publikaci o jeskynních pseudoškorpionech a publikaci o jeskynních roztočích Balkánského poloostrova. Obě práce byly vyvedeny ve velkém fomátu A4 a na polokřídovém papíře a vydány v Absolonově vydavatelské řadě Biospeleologica balcanica, kde byly jednotlivými specialisty zpracovávány jednotlivé skupiny bezobratlých živočichů, sbíraných profesorem Absolonem na jeho letních cestách téměř po celém území bývalé Jugoslávie v letech 1912 a 1913. Absolonem vydávané publikace museli mít vysokou úroveň obsahu i formy.

Pracovna prof. Absolona, protilehlý roh rohu s fotografiemi vèetnì dr. Wankla Foto: JH, leden 1985
část knihovny prof. Absolona

 

pracovna prof. Absolona,  Foto: JH
pracovna prof. Absolona

O Absolonových výzkumech na Balkáně v Dinárském krasu se toho mezi naší veřejností mnoho neví. Jen z těchto dvou prací je zřejmý veliký přínos profesora Absolona pro poznání bioty podzemních krasových prostor: jeskynních roztočů bylo nalezeno 116 druhů, z toho 3 nové rody s 36 pro vědu novými druhy, pseudoškorpionů bylo v Absolonových vzorcích nalezeno 63 druhů a forem a jeden nový druh pro vědu.

vůz prof. Absolona s řidičem, prof. Absolon sedí vedle A. Pencka vzadu po levé straně vozu

Pro zachování památky tohoto význačného geografického, zoologického, prehistorického pracovníka a též kustoda Moravského muzea uvádím fotodokumentaci vzhledu jeho domácí pracovny. (O prof. Absolonovi více: Himmel J. (2006): Vzpomínky na profesora Absolona, Speleo 44 (2006), 26–31).

Níže jsou k puštění zdigitalizované nahrávky pořízené prof. PhDr Karlem Absolonem.

Diluviální lovci

 

Tajemství Punkvy z r. 1950

 

Začínáme

Výpis části denníku: „Po teoretické přípravě (prostudování průvodce) a několika předběžných orientačních exkurzí v terénu, začínám psát tento denník, v němž bude zachyceno dopodrobna vše, co v oblasti těchto jeskyní podnikáme. Dvě exkurze byly podniknuty do Ochozské jeskyně na podzim r. 1955. Tak jsme se seznámili s Ochozskou jeskyní v hlavních rysech.

U Hroznu v Nové Ochozské 1956
autor s Ivanem Veselým u Hroznu v Ochozské jeskyni (26. 12. 1955)

 

JH v Netopýrce pod komíny. 1956
autor v Netopýre u komína ve stěně (26. 12. 1955)

Dne 26. 12. 1955 jsme pronikli do jeskyně Netopýří. Přítomni byli: Ivan Veselý, Vladimír Vašek a já (Jan Himmel). Po několikahodinovém pobytu spojeného s fotografováním jsme se dostali až k podzemním vodám, prolezli všechny komíny, které se většinou zase spojují a získali větší praxi v lezení v jeskyních. Zbývá ještě prohlédnout komín, který je v dómu nad skalní stěnou několik metrů vysoko a jednu trativodnou chodbu, která však zdánlivě končí velmi úzkým otvorem. Bude to těžké, zvláště onen komín, který je takřka nepřístupný. Viděli jsme dosti netopýrů, dva kroužkované.“ Pak následují čísla kroužků Národního musea a hodnoty naměřené teploty vzduchu venku i v jeskyni. Odpoledne nás vyhledal kamarád z gymnasia Slávek Tobola a šel s námi do Ochozské jeskyně.

Další akce do krasu byla až zjara 4. března 1956 opět na Říčky, avšak za krajně nevlídného počasí s namrzajícím deštěm do sněhové pokrývky. To se k nám přidal další budoucí člen Emanuel Grepl. V Ochozské jeskyni jsme ještě zastihli zimní ledovou výzdobu za vchodem, která se tu tvoří vlivem nasávání chladného vzduchu spodním vchodem jeskyně. V chodbě Hadice však již stála voda z jarního tání při zvětšeném průtoku na Hostěnickém potoce. Pokračovat Hadicí dál do jeskyně nebylo pro vodu možné. Naším jediným vybavením proti vodě byly normální holínky a ty zdaleka nedostačovaly, protože vody zde už stálo popás.

Sušení na jarním slunci po akci v Ochozské jeskyni. Z leva: Jan Himmel, Emanuel Grepl, Vladimír Vašek, 30.bøezna 1956
autor, Eman Grepl, Vladimír Vašek se suší po akci na jarním slunci (jaro 1956)

Zajímavým jevem, který jsem pak již více nikdy neviděl, bylo zatopení závrtu u Ochozské jeskyně při sněhové pokrývce v terénu kolem celého závrtu, takže bylo zřejmé, že voda naplnila závrt výstupem zespodu.

Obrátili jsme se tedy svoji pozornost do jeskyně Pekárny a našli v ní celý les táním ještě nezasažených ledových stalagmitů a místy i stalaktitů.

Týden na to 11. března 1956 jsme s Ivanem jeli s panem Oto Ondrouškem na Holštejnsko poznat tamní jeskynní lokality, alespoň místa kde se nachází. Byly to jeskyně Stará a Nová Rasovna, Hladomorna pod zříceninou Holštejnskoho hradu, Spirálka, jeskyně Nezaměstnaných, propadání s jeskyňkou Jedle, staré propadání Podhradní a Wankelův závrt, který se s rachotem náhle propadl 5. dubna 1855 .

Plánivy - sestup u vodopádu. foto JH 12.11.1960
Plánivy – vstupní propástka s kamarádem Janem Horníčkem
V jeskyni Smrtní pod Vilémovicemi. 16. 6. 1956

V průběhu roku 1956 se k nám přidávali další zájemci o kras, někteří šli ze zvědavosti jednou nebo dvakrát, jiní vytrvali delší dobu. V tom roce jsme uskutečnili celkem 32 exkurzí z toho 7 do severní části Moravského krasu, kde jsme několikráte pomáhali skupině O. Ondrouška s výkopovými pracemi v propadání V Jedlích, jednou do Květnické propasti v Tišnovském krasu a jednou na Býčí skálu a okolní jeskyně ve střední části krasu, kde jsme pomohli vedoucímu tamní skupiny p. Jaroslavu. Weiglovi spustit na hladinu Šenkova sifonu nový pevný člun. V „našem“ území na Říčkách jsme se v letních měsících pokoušeli otevírat jeskyni „Paleoponor“ v Ochozském žlíbku a prostoupili všechny partie Ochozské jeskyně.

autor s p. Jaroslav Weiglem na jezeře v Býčí skále

Hledání organizace

Souběžně s činností v terénu jsme hledali kontakt na nějakou organizaci zabývající se speleologií do níž bychom se mohli přihlásit. Po dlouhém hledání jsme našli na Přírodovědecké fakultě prof. M.Pokorného, předsedu Českého speleologického klubu pro zemi Moravskoslezskou v Brně, který nám sdělil, že jednatelem je asi M. Fabík. Měl pravdu! Podali jsme přihlášky a naši skupinu pojmenovali Speleologickou skupinou pro výzkum Říček. Členské průkazy jsme měli vyřízeny v lednu 1957.

Ve Speleologickém klubu jsme se dozvěděli, že na Říčkách nedávno ukončila činnost skupina studentů, kterou vedli Jaroslav Dvořák a Ladislav Slezák. S oběma jsme se zkontaktovali. Obzvláště ochotný byl Jarda Dvořák, který nám zapůjčil k prostudování psacím strojem s hustým řádkováním na průklepových papírech psané exkurzní zprávy za několik let.

Radami nám byli v tu dobu nápomocni starší členové Rudolf Burkhardt, Dr. Přemysl Ryšavý, Jaroslav Fadrna a Ing. Miloš Skoupý zvaný „Pubál“. Tak proběhl první rok činnosti.

Později jsme během působení ve Speleologického klubu v Brně iniciovali vydávání nového neperiodika, v němž by mohli moravští speleologové sdělovat výsledky svého bádání v krasu. Mělo se jednat o náhražku Speleologickému klubu odebraného časopisu Československý kras, který byl z rozhodnutí vyšších orgánů převeden na Nakladatelství ČSAV v Praze, kde později byla jeho časopisecká forma, jak jsme se právem obávali, ukončena. Pro neperiodikum byl přijat autorem článku navržený název Kras v Československu a autor se stal jeho výkonným redaktorem. Tato publikace vycházela několik let (1959–1965) a byly v ní publikovány výsledky speleologických prací na Moravě v tomto období.

Organizačně jsme byli ve Speleologickém klubu zapojeni do roku 1965. V témže roce jsme pro neshody s novým vedením klubu opustili naši dřívější ideu jednotného klubu všech alespoň moravských speleologů a po vzoru jiných speleologických kroužků při ZK ROH raději se osamostatnili a fungovali dál jako Speleologická sekce DK ROH KSB. Měli jsme zde zdarma k dispozici schůzovní místnost, jednou měsíčně pořádali přednášku pro veřejnost, organizovali speleologické vzdělávání členů a hned v prvním roce uskutečnili první veřejnou výstavu v Brně z oboru speleologie.

12. 12. 1978 se stala naše organizace jednou z ustavujících složek České speleologické společnosti s označením ZO 6-11 a na památku úspěšného působení při DK ROH KSB pojmenována „Královopolská“.

Protože oblastí našeho speleologického zájmu byly Říčky, část Moravského krasu ležící od brněnské MHD jen jeden a půl hodiny pěší chůze a tedy přístupově finančně nenáročná, začínalo v našich řadách mnoho mladých speleologů, většinou studentů. Mnohé z nich později přilákaly větší možnosti objevů v jiných částech krasu. Jmenujme zde za všechny alespoň jednoho z organizátorů objevu Amatérské jeskyně na podzemní Punkvě, který za svou vášeň k objevené jeskyni v důsledku její zrádné povodňové vody zaplatil daň nejvyšší, kamaráda Milana Šlechtu.

Celkem za období padesáti let prošlo jubilující organizací více jak 220 zájemců z celého Československa, někteří jen jako členové expediční.

V povodí Říčky v Moravském krasu byly nejdříve nalezeny, zdokumentovány a speleologicky posouzeny všechny jeskyně a výsledky k roku 1967 publikovány. V Ochozské jeskyni byly na několika místech prováděny pokusné otvírky pokračování chodeb a řešena hydrografie jeskyně. Od roku 1987 probíhá v jeskyni unikátní dlouholetý hydrologický výzkum průstupu infiltrovaných srážek vadozní zónou od povrchu terénu po skap do jeskyně. Pokud je známo, jedná se o jedinou stanici automatické registrace skapů v Evropě navíc dlouhodobě provozovanou. Důležitou činností byla též ochrana a zabezpečování této jeskyně.

Skupina prováděla hydrologický výzkum ponorných vodotečí v povodí Říčky, odtokových poměrů a vývoje kvality vody. Ve spolupráci s Moravským muzeem byla v roce 1967 proražena 19 m dlouhá štola ve vývěru Říčky I a nalezena vertikální vývěrová větev vystupující z freatické zóny. Krátkodobě pracovali někteří členové skupiny v jeskyni U šípku na Koňském spádu v Pustém žlebu a na Otevřeném závrtu.

Na tišnovsku jsme se v letech 1972-1977 věnovali záchrannému výzkumu v lomech u Lažánek a na Čebínce, kde byly dokumentovány tři těžbou načepované jeskyně, a na Květnici, kde došlo k objevu jeskyně pojmenované námi po tišnovském občanu objeviteli Demänovské jeskyně Slobody učiteli A. Královi. Výsledky naší činnosti z této oblasti byly uspořádány do expozice Podhoráckého muzea v Předklášteří a v Tišnově ustanoven samostatný speleologický kroužek. Jen za první tři roky bylo do jeskyní Tišnovska uspořádáno 152 exkurzí.

Na Slovensku jsme zahájili výzkum hlubokých propastí na Silické planině Jihoslovenského krasu spolu s Krasovou sekcí společnosti Národního muzea, vedenou Fr. Skřivánkem, v roce 1957. Samostatné prázdninové expedice pokračovaly v dalším roce výzkumem jeskyní východního okraje Jasovské planiny. V roce 1959 jsme uskutečnili historicky druhý sestup ke dnu tehdy nejhlubší propasti Československa Barazdaláše a do roku 1977 třináct dalších z toho dvou zimních expedic a rozsah tohoto propasťovitého systému dalšími objevy zdvojnásobili.

Mimo území Československa vedla jubilující organizace další expedice do tehdy dostupného zahraničí: do Bulharska třikrát – první v roce 1974 do Rodop, města Peštery, kde byla navázána družba a výměnná činnost s bulharskými jeskyňáři vedenými Borisem Jevtimovem a v roce 1979 s účastí na celobulharském setkání speleologů v téže oblasti. V roce 1983 návštěva krasu okolí Botevgradu (vedoucí Orlov) a průzkum a dokumentace černomořských abrazních jeskyni u Tuljenova. Do rumunského pohoří Apuseni krasu Padiše byly uspořádány tři (1975, 1977, 1979) sportovně poznávací expedice s cílem průstupu ke koncovému sifonu systému Cetatile Ponorului, ve valea Cetatilor při tom objevena nová jeskyně s aktivním tokem. V roce 1988 odjelo šest členů na pozvání řeckých kolegů z Athén do Řecka.

Do Jugoslávie byly zorganizovány tři (1965, 1966, 1982) menší expedice s cílem fotografické dokumentace krasových jevů pro výukové účely a biospeleologický výzkum jeskyní Popova polje ve známých Absolonových lokalitách. V letech 2002-2005 bylo pro chorvatskou turistickou agenturu na ostrově Rabu vymezeno území Loparského krasu, dokumentovány a lokalizovány jeho krasové jevy a území navrženo jako vzorová prezentace krasových jevů v rámci připravovaného geoparku. V roce 2008 jsme v Loparském krasu provedli v cenotu Jamina čerpací zkoušku, z níž vyplynul poznatek o 7x větším jezeře v neznámém pokračování za sifonem než je rozlehlost jezírka před ním. Po dobu několika posledních let provádíme v době naší přítomnosti rekreanty z CK Victoria po krasových útvarech a zajímavostech Loparského krasu s odborným výkladem.

Většina výsledků speleologického a karsologického bádání členů ZO 6-11 za období 57 let je publikována. O některých akcích se můžeme nyní zde na tomto místě více zmínit včetně využití zdigitalizované fotografické dokumentace.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*